Půda

         Její kroky vedly na půdu. Schody pod chodidly vrzaly. Opatrně otevřela dveře. Před ní se otevřelo království zapomenutých věcí, zapomenutých vzpomínek a bůh ví čeho ještě. Zpráchnivělou střechou sem proudily teplé paprsky slunce. S úctou vstoupila do mysticky působícího prostoru, zavřela oči a nadechla se. Cítila spousty prachu, cítila jeho. Oči zůstaly stále zavřené, ale řasy se začaly mokřit od slz. Jemné posmrknutí se ozvalo v prostoru jako zavolání. Dodala si odvahu a oči otevřela, pevně skousla čelisti a polkla.

         Jen tak tam stála, nečekala, že se něco stane. Jen tak stála a v mysli otevírala zaprášené krabice vzpomínek na něj. Chyběl jí. A komu by nechyběl dlouholetý partner? Ale co se mu vlastně stalo?

         Zahodila nostalgii za hlavu, pousmála se, smířená s osudem. Je to už dávno a má se určitě dobře a ona to tak prostě brala, stalo se. Ale co? Nevzpomínala si, občas se to stávalo. Měla výpadky.

         Otočila se a vzdychla, v podstatě uvolněním. Vem to čert. Svěsila hlavu a zavírala za sebou dveře. Chyběl kousek a byl by zámek zapadl, ale něco ji přimělo to neudělat. Byl to krásný ženský zpěv, který se ozýval za zády. Stáhla obočí k sobě. Nechtěla se otočit, ale zvědavost ji nedala. Dveře se začaly opět otvírat. Ruce se třásly, ne, vlastně se třáslo celé tělo.

         Nahlédla do sluncem zalité místnosti. Zprvu se zdála tak přívětivá. Dívala se zpoza dveří jako uličnické dítě na výjev, který by vidět nemělo. Zpěv náhle ustal. Jen ticho poletujícího prachu. Pohledem zkoumala každé místečko půdy. Nic zvláštního. Zatřepala hlavou a opět se pousmála. Byla na odchodu.

         Ozvala se rána. Hlasitá. Cukla sebou a vyjekla. Zrakem vypátrala, co ránu způsobilo. Uprostřed podlahy trčela jedna vyschlá parketa do výše. Byla prohnutá a ještě se od ní rozbíhal oblak prachu. Přišla blíž a prohlížela si tento neobvyklý jev. Čupla si a nevěřícně na parketu hleděla.

         Spokojena s vysvětlením, že suchá parketa prostě praskla a zkroutila se, odešla z půdy.

         Ležela v posteli a četla si. Byla noc a klid vyjádřený pouhým tikáním budíku. Druhá půlka postele zela prázdnotou. Co se to s ním stalo? Rána. Přesně ve stropě nad ní. Zvedla hlavu. Sesypala se na ni trocha omítky. Stále držela knihu a opírala si ji o břicho.

         Další parketa. Ložnice se nacházela pod místem, kde nedávno jedna praskla. Nešla nahoru, usnula nad knihou.

         Druhý den se tam byla podívat. Měla pravdu. Sice nikdy neslyšela o tom, že by parkety takhle praskaly, ale zase tak nelogické to nebylo, aby ji to trápilo.

         Připravovala si vajíčka. Rána. Další parketa.

         I přes hlasitý zvuk vysavače jasně slyšela štípavou ránu. Věnovala krátký pohled stropu, ale nenechala se rušit v činnosti.

         Za poslední týden, muselo prasknou alespoň devět parket. A proto, když nevydržela další, tak se sebrala a šla se podívat na půdu. Nejistě a sama vyšlapávala příkré schody nahoru. Chvíli se zdržela přede dveřmi, ale nakonec vzala za kliku. Celý vnitřek se jí svíral, protože tohle nebylo úplně normální, ale nedávala to okolí znát. Pohled na podlahu byl horší než čekala. Z parket zbyly třísky obracené k nebi jako květiny ke slunci. Rozkládala se zde díra o průměru dvakrát dva metry. Přišla k tomu neštěstí blíž a to už se jí to nezdálo vůbec normální. Nepraskaly stářím a suchem, ne. Vypadalo to, jako by zespodu podlahy bylo něco vystřeleno, něco hodně velikého.

         Uvnitř postavených prken se upelešila tma. Do tohoto dřevěného květu nebylo vidět. Spěšně seběhla schody a dole v komoře popaměti ukořistila svítilnu, ve tmě zkusila jestli funguje. Proud světla pustila do obličeje jejímu bývalému druhu. Stál tam s očima široce rozevřenýma a hleděl na ni. Začala vřískat, upustila svítilnu a vycouvala z komory. Zakopla o své vlastní nohy, ale podařilo se jí nespadnout. Nemohla spustit oči z toho, toho, toho...

         Chytila se zábradlí, ustupovala a ječela. On za ní, bez výrazu tváře, šel. Vztahoval k ní ruce a vykročil. Zmítala se v chodbě až narazila na dveře od kuchyně. Napotřetí je otevřela a vklouzla do místnosti. Opřela se o ně zády. Čekala, jestli si oddychne. Vzápětí na to se začali o dveře přetlačovat. Vykřikla. Byla slabší, nohy ujížděly po linoleu a opět uslyšela ten zpěv, chtěla se mu oddat, byl útěchou po které následoval on. Rozrazil dveře, ona uskočila k oknu, otevřela ho a soukala se na zahradu. On ji chytl za nohu a druhou rukou už se natahoval, že ji přitáhne. Vysmekla se, dopadla na trávník. Dalo práci stavět se na nohy a přitom utíkat. Proskočil oknem za ní. Schovala se v kůlně, vyrazil dveře a táhl ji k sobě. Vysmekla se a utíkala dál do nekonečné zahrady. On běžel za ní. Ona se schovala a on si ji našel.

         Z podlahy půdy v jejím domě, trčely parkety. Uprostřed, mezi nimi, ve tmě, která halila ono tajemství, byla vyležena díra. Díra ve tvaru mužského těla. Těla, které bylo zabito. Zabito násilnou smrtí, pohřbeno a pak vražedkyní zapomenuto.

Konec